Naše příroda, ročník 2016, číslo 2

Večerní slunce barví listy stromů zlatavým nádechem. Ležíme na zádech s hlavou opřenou o vystouplé kořeny stromu a díváme se do modrého nebe. Do soumraku zbývá celá hodina. Zdá se nám, že máme ještě spoustu času, tak odpočíváme; zamaskovaní jsme jen částečně. Je vedro. Nedbale mrknu do louky a zkamenění úžasem vystřídá záplava pocitů. Necelé čtyři metry od nás totiž zrovna procházejí čtyři jezevci! Pomalu se zvedám, abych je nevyplašila, a druhou rukou slepě tápu po fotoaparátu. Pozdě. Tři již zalezli do blízkého křoví. Čtvrtý se sice zastavil, aby se zamyšleně zadíval do mého nezakrytého obličeje, ale pak vlezl za nimi. Právě jsem promarnila svou největší fotografickou šanci.

Text a foto: Denisa Mikešová

Druhý den se vracíme na stejné místo raději dvě hodiny před soumrakem. Nechci již nic podcenit, proto využívám času a mimo jiné důkladně prozkoumávám terén. Na pastvině, kam se jezevci chodí pást na spadaném sladkém ovoci, je spousta steziček od domácích zvířat. Dvě jsou však méně znatelné a vedou od lesa přímo k ovocnému stromu, který stojí zaklíněný uprostřed nevelkého ostrůvku v husté spleti křoví. Za křoviskem je už jen polní cesta lemující další pastvinu. Dokonale se maskujeme, ačkoli v srpnových pětatřicítkách to není nic příjemného. Podvečerní slunce na nás praží, cítíme se jako v sauně. Přesto se snažím plně soustředit na jednu z nezřetelných stezek a vydržímji hypnotizovat dobrou tři čtvrtě hodinu. Najednou z ničeho nic pět metrů přede mnou stojí jezevec. To snad ne! Je to k nevíře, ale v trávě, která se nám zdála poměrně nízká, nebylo přicházející zvíře vůbec vidět!

Jezevec našel něco velmi
chutného, protože hlasité
mlaskání doléhalo až k nám