Naše příroda, ročník 2016, číslo 6

„O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.“

Text: Hana a Vladimír Motyčkovi / Foto: autoři a Kamila Motyčková Šírová

Kdo by neznal Máchův Máj – i když pravda, druhé čtyřverší neutkvělo asi většině studentů v paměti tak pevně jako verše úvodní. Mácha však nebyl jediným básníkem, v jehož díle se mechy objevily. Při shromažďování informací o mechorostech jsme byli překvapeni v kolika básnických a pochopitelně i prozaických dílech se mechy objevují. Snad je to tím, že slovo mech se tak dobře rýmuje se slovy dech či vzdech (případně také pech), ale je možné, že se mechy dostaly do literárních děl prostě proto, že v autorech vyvolávají reminiscence na chvíle strávené na měkkých mechových polštářích s někým opravdu blízkým. Objevili jsme dokonce básnickou sbírku Michala Bystrova s názvem „Nech ten mech“, ale imperativem obsaženým v jejím názvu se v tomto článku nehodláme řídit. Celkem se však dá říci, že mechy jsou v umělecké literatuře vnímány veskrze příznivě, co se již nedá říci o literatuře odborné. V té se v plné míře projevuje ambivalentní postoj, jaký mají lidé k většině přírodních jevů. Na jedné straně jsou mechy hodnoceny vysoce kladně (zejména vodohospodáři) jako důležité rezervoáry vody, které této životadárné kapalině zabraňují odtéci z krajiny bez užitku, ekologové si jich cení jako faktoru zabraňujícímu erozi půdy a považují si jich také pro nezastupitelnou úlohu, kterou mají při tvorbě humusu.

Výskyt mechů je obvykle – a zcela správně – spojován s vlhkými stanovišti.