Naše příroda, ročník 2017, číslo 3

Tok tetřívků je pro milovníky přírody úžasným zážitkem. Pamatuji se, že když jsem poprvé přijel ještě v noci na tokaniště v jižní části Šumavy, překvapilo mne obrovské množství hvězd nad hlavou, které jsem před tím nikdy neviděl. Čekání v krytu ještě za tmy, abychom tetřívky nezradili, má i své stinné stránky, protože teplota je často pod bodem mrazu a fotograf nesmí podcenit oblečení. Ještě za tmy se začínají ozývat první tetřívci, fotografovat se nedá, ptáci ještě nejsou vidět. Ale bublání připomínající zvuky jarního potůčku občas prokládané zvláštním (ne příliš hezkým) skřekem nazývaným pšoukání neomylně lokalizuje jejich polohu a zvyšuje napětí fotografa.

Text a foto: Jan Kopecký

Už aby bylo světlo. A budou tetřívci dostatečně blízko? Většinou nikoli. Tokaniště jsou obvykle na rozsáhlých volných prostranstvích, loukách, pastvinách, vřesovištích nebo rašeliništích. V našich podmínkách se dá těžko odhadnout, kde bude tok probíhat. Kohoutci při něm v bojových pozicích spouštějí křídla, vztyčují a rozprostírají ocas s bílými spodními ocasními krovkami a vnějšími zahnutými rýdovacími pery. Nad očima mají silně zduřelé červené poušky. Čepýří peří, natahují krk, s třepotáním křídel povyskakují nebo vyletují do výšky. Slepičky jsou mnohem méně nápadné, rezavě hnědé, tmavě skvrnité. Vzhledem k malé hustotě tetřívků na Šumavě zřídka dochází k opravdovému boji. Tetřívci se spíš samostatně předvádějí před slepičkami a vidět nebo dokonce fotografovat souboj je opravdovou vzácností. I v těchto případech je boj spíše naznačován, i když k vytrhávání peří na zátylku někdy opravdu dochází, jak je vidět na fotografii (na str. 61). Tetřívci se staví proti sobě, vyletují proti sokovi a snaží se demonstrovat svou sílu. Po několika minutách se slabší z bojovníků obvykle dává na ústup.

Kohoutci se na sebe vrhají
s roztaženými ocasními pery
a zvednutými křídly