Naše příroda, ročník 2017, číslo 4

Do ticha starého smrkového lesa se ozvalo slabé ptačí zacvrlikání. K patě smrku tiše jako padající list slétl drobný, nenápadný, šedohnědý ptáček, vybarvením se příliš nelišící od stromové kůry. Trhavě šplhal po kmeni vzhůru, pečlivě prohledával pukliny a štěrbiny v kůře, a svým dlouhým, tenkým, trochu dolů zahnutým zobáčkem z nich vybíral drobný hmyz nebo jeho vajíčka. Takto se nám při procházce lesem nejspíše představí šoupálek dlouhoprstý. Každý strom prohledává vždy odspodu nahoru, nikdy ho neuvidíme lézt hlavou dolů, jako to dokáže temperamentní brhlík. Většinou se chová tiše, nenápadně, jen občas, hlavně v době hnízdění, můžeme zaslechnout jeho krátkou, jednoduchou písničku.

Text a foto: Přemysl Pavlík

U nás žijí dva druhy šoupálků: v jehličnatých lesích dlouhoprstý, v listnatých pak zastihneme převážně krátkoprstého. Jsou si velmi podobní: krátkoprstý má o něco delší zobáček a liší se i délkou drápu zadního prstu a zpěvem. Oba jsou důležití a pilní hubitelé škodlivého hmyzu, tím spíše, že u nás zůstávají po celý rok. Svou záslužnou činnost proto vykonávají i v zimě, kdy likvidují hlavně vajíčka hmyzích škůdců a jejich vývojová stadia. Velmi skromní jsou šoupálci ve výběru hnízdní dutiny. I když jim stačí jen kousek odchlíplé kůry nebo malá puklina ve kmeni stromu, stejně jen těžko hledají vhodné místo, kde by mohli založit rodinu. Na soupeření se sýkorami a ostatními ptačími druhy jsou příliš slabí a nevýbojní. A tak v nouzi zahnízdí třeba i v metru dřeva nebo ve vyhnilém pařezu, kde je škodná lehce objeví. Mohlo by se zdát, že pomoc je přece jednoduchá – ptačí budka! Vyvěšování ptačích budek je dnes již téměř samozřejmostí pro všechny příznivce našich opeřenců. Organizované i neorganizované skupinky ochranářů se zabývají výrobou budek pro sýkory, lejsky, brhlíky, rehky, ale i špačky, sýčky, puštíky nebo holuby doupňáky. Každé jaro s nimi vyrážejí do přírody a umísťují je v lesích, parcích, alejích i zahradách.

Oba šoupálci, krátkoprstý i dlouhoprstý, nejsou v našich lesích nijak vzácní, přesto jsou poměrně málo známí. Chovají se tiše, nenápadně, ani zbarvením nevynikají a na krmítku je v zimě neuvidíme. Jsou však pro naše lesy a přírodu velmi užiteční