Naše příroda, ročník 2017, číslo 4

Když 5. června 1966 dorazila do pražské ZOO z daleké Indie mladá slonice Gulab, nikdo netušil, že se zároveň obohatila česká entomofauna o jeden velice zvláštní a exotický druh. Až po čase ošetřovatelé zjistili, že „Gulinka“, jak slonici něžně oslovovali, je hostitelem celé populace všiváků sloních (Haematomyzus elephantis), kteří v té době byli řazeni mezi všenky (Mallophaga).

Text a foto: Hana a Vladimír Motyčkovi

Když 5. června 1966 dorazila do pražské ZOO z daleké Indie mladá slonice Gulab, nikdo netušil, že se zároveň obohatila česká entomofauna o jeden velice zvláštní a exotický druh. Až po čase ošetřovatelé zjistili, že „Gulinka“, jak slonici něžně oslovovali, je hostitelem celé populace všiváků sloních (Haematomyzus elephantis), kteří v té době byli řazeni mezi všenky (Mallophaga). Od té doby byl řád všenek zoology zrušen, všivák je stejně jako vši a všenky řazen do řádu Phthiraptera, který zatím nemá české jméno, ale drobní cizopasníci pobíhají po kůži Gulab, která mezitím značně zestárla, stále. A nejen to – vzhledem k tomu, že se sloni o sebe často otírají, všiváci „přestoupili“ i na její mladší družku Shanti a v poslední době byli zjištěni i na dalších jedincích utěšeně se rozrůstajícího sloního stáda v Praze. U těch ovšem není jasné, zdali své populace všiváků získali od sloní seniorky, nebo si je přivezli ze svých bývalých domovů. Ono totiž objevit všiváka na slonovi není tak docela snadné, protože dorůstá velikosti nanejvýš 3 mm a je zbarven rezavě hnědě, takže se na sloní kůži, zvláště díky jejímu hrubému povrchu, snadno přehlédne. Všiváci se nejraději zdržují slonům za ušima, kde mají tito „tlustokožci“ kůži přece jen o trochu jemnější. Vědci se zatím nemohou shodnout, zda je všivák hematosugní, tzn. zda se živí sáním sloní krve, nebo zda okusuje měkčí části kůže. Každopádně slonům nijak zásadně neškodí a na Gulab se již vyvinuly mnohé generace všiváků, k velké radosti pražských i mimopražských entomologů, kteří si jimi obohatili své sbírky. Za 50 let života v Praze si všiváci vysloužili zdejší domovské právo, a tak je můžeme směle započítat mezi český hmyz, neboť zde vytvořili prosperující populaci nezávislou již jen na jediném hostiteli. Všivák sloní má rypáčkovitě protaženou hlavu, pětičlenná tykadla a drobné kousací ústrojí na konci rypáčku. Díky ostrému kousacímu ústrojí se může zavrtávat i do pevné sloní kůže. Na svých tenkých nohách nemá, na rozdíl od vší, přichycovací drápky přizpůsobené držení na chlupech. Ostatně vzhledem k síle sloních chlupů by musely být větší než je celé všivákovo tělo. Všiváci sloní žijí jak na slonech indických (Elephas maximus), ke kterým patří jmenované slonice, tak i na slonech afrických (Loxodonta africana). Morfologicky se od sebe afričtí a asijští všiváci prakticky neliší a bývají považováni za jeden druh, rozlišitelný nejvýše na dva poddruhy. To vede vzhledem ke značné geografické odlehlosti jejich areálů k domněnce, že se vyvinuli na nějakých slonovitých savcích již v době, kdy Afrika a Asie tvořily společný kontinent Gondwanu. Nemají příliš početné příbuzenstvo, jen na prasatech savanových a bradavičnatých cizopasí Haematomyzus hopkinsi a na štětkounech afrických Haematomyzus porci.

a