Naše příroda, ročník 2017, číslo 6

I na první pohled mrtvé loužičky, louže a tůňky, uprostřed zapomenuté polní cesty či opuštěného vojenského cvičiště, obvykle doslova překypují životem. Zabydlují je nejen všudypřítomní komáři, ale i roztodivní a mnohdy vzácní tvorové, o kterých mnozí z nás dost možná nemají ani tušení. Pojďme teď do několika z nich nahlédnout a příště už je určitě s opatrností obejdete.

Text: Alena Říhová / foto: David Říha

Jsme tu jenom nakrátko, mrskni sebou, zvířátko

Louže a tůně patří k nejmenším mokřadním ekosystémům. Pro zjednodušení je s opatrností přirovnejme k miniaturním rybníčkům. Na rozdíl od nich ale vznikají přirozenou cestou1. Často v důsledku náhlého přívalu vody (tj. povodní či vydatných dešťů), tedy jen nakrátko. A mnohé tak dokonce zůstávají bez viditelné vegetace. Právě proto jsou na ně vázané specifické a nezřídka vzácné druhy organismů, povětšinou titěrných rozměrů a se zrychleným životním cyklem, které v žádném jiném mokřadu nenajdete. Dokonce můžete narazit i na živoucí fosilie. Na druhou stranu je osidlují i běžní rybniční tvorové, kteří se tu jen cítí bezpečněji. Typické obyvatelstvo louží a tůní je početnou a naprosto unikátní skupinou organismů roztodivných velikostí (někdy na ně ani pouhé oko nestačí), tvarů a obyčejů. Ale rozhodně je nenajdete všechny pohromadě a už vůbec ne na jediném místě. Svůj biotop si pečlivě vybírají, mimo jiné i podle kvality vody. Zatímco komáři osídlí snad každou kaluž, jepice vajíčka nakladou jen do těch nejčistších tůní. Naopak otrlé bráněnky, berušky vodní, nítěnky či pakomáři si vyloženě libují ve špíně. No a takové žábronožky nebo listonozi zase nesnesou žádné sousedy.

Trvalé polní tůňky doslova
překypují životem a svým
osazenstvem připomínají
miniaturní rybníčky