Naše příroda, ročník 2018, číslo 2

Pohledné puntíkaté cizinky se šíří světem jako smrtící lavina. Dnes už slunéčko východní běžně potkáváme v zeleni, zejména městské. Krasotinky nezůstávají na dietě kvůli štíhlé linii. Naopak, cpou se ostošest. Jenže v břichu jim nenávratně mizí i původní bezobratlé druhy a neštítí se ládovat ani jejich drobotinu. Dokonce vlastní děti se jim požírají navzájem. Slunéčko východní toho zvládne hodně. Co potká, to prostě sbodne. A dobré jídlo zapíjí kvalitním vínem.

Text: Alena Říhová / Foto: David Říha

Invazivní slunéčko východní (Harmonia axyridis) je bezesporu nejkrásnější berunkou světa. Pochází z východní Asie, ale během dvacátého století bylo zavlečeno na americký i evropský kontinent. Zprvu bylo lokálně vysazováno do sadů, skleníků, zahrad a polí jako účinná biologická zbraň v boji proti hmyzím škůdcům, zejména mšicosavým. Jenže puntíkatá kráska se nakonec zaklimatizovala, utrhla se ze řetězu a nekontrolovatelně se šíří dál. Ročně urazí na stovky kilometrů a na tahu nerespektuje žádné hranice. Nejinvazivnější slunéčko po cestě likviduje původní druhy hmyzu a dokonce obtěžuje i člověka. Na zimu se totiž hromadně stahuje do jeho sídel, kde dokáže způsobit pohromu.

A co vlastně stojí za obzvlášť úspěšnou invazí slunéčka východního? Jeho obrovská konkurenceschopnost, díky níž nekompromisně vytlačuje původní druhy se shodnými ekologickými a potravními nároky. Nepůvodní krasotinka je v boji o potravu daleko agresivnější a žravější než původní slunéčka. A v jídle si nijak nevybírá. Denně spucne na stovky škodlivého hmyzu, ale zároveň se láduje i tím užitečným, včetně domácích slunéček a jejich vývojových stadií. Nutno podotknout, že jednotlivá slunéčka se mezi sebou požírají běžně a ani kanibalismu se neštítí. V ohrožení reflexně „krvácejí“ (dospělí z kolenních kloubů, larvy z koncových článků zadečku) – vylučují obrannou tekutinu (vlastní hemolymfu), která odporně páchne (díky metoxypyrazinu) a k tomu je naprosto nechutná (díky alkaloidu), aby nepřítele odradila. Slunéčko východní ale z pouhé obrany přechází rovnou do útoku. A v boji s ostatními slunéčky pokaždé vytasí velmi účinnou biologickou zbraň. Vědci nedávno zjistili, že jeho hemolymfa obsahuje endoparazitické houby, které samotnému vetřelci neublíží, ale jeho konkurenty a predátory v jednom povětšinou nakonec skolí. A dále prakticky neporazitelné antibakteriální komando (alkaloid harmonium v kombinaci s bílkovinami), které ho činí extrémně odolným vůči mnohým patogenům. Vetřelec je rovněž extra plodný a schopnost měnit zbarvení v závislosti na teplotě (tzv. termální melanismus) mu umožňuje rozmnožovat se dokonce dlouho do podzimu, kdy už jsou zdejší bezobratlí dávno zalezlí a zimují. Díky termálnímu melanismu (vykazují ho dospělci i kukly) se snadno vyrovnává s průběžnými teplotními změnami a zvládá tak obsazovat i tepelně značně odlišné lokality.

Dospěje-li ve vedrech, tečkování je sotva viditelné či úplně chybí, aby se krovky nepřehřály