Naše příroda, ročník 2018, číslo 5

České lesy již dávno nejsou výsostným panstvím jelena evropského, kdysi neohroženého krále lesů. Do jeho rajonu se totiž nemalou zásluhou lidí vetřel zákeřný příbuzný z východu, jelen sika. A co hůře, vlichotil se do přízně jeho dam. Vzniklí potomci rozhodně netrpí žádným komplexem a dále se kříží s oběma rodičovskými druhy. Původně čistě modrá krev jeleního šlechtice stejně jako jeho panování je tak v ohrožení, protože do jeho genofondu postupně pronikají sičí geny. A spolu s geny se patrně bude měnit i jeho charakteristické troubení.

Text: Pavel Pipek / Foto: Joe Murphy

Jelen evropský je skutečným lesním králem, jeho symbolický význam navíc pro člověka dokládá řada mýtů, křesťanských pověstí (jelen s křížem mezi parohy se zobrazil například patronovi myslivců, svatému Hubertovi), dostal se i do pohádek, starších (O Budulínkovi) nebo novějších (O ukukururuně Bradlafousové). Je to skutečně impozantní zvíře – samci dosahují až 250 kilogramů a jejich paroží může vážit až 8 kilogramů. Jeho troubení během říje se nese daleko a neznalému může nahánět hrůzu. Až do 19. století se přitom nezdálo, že by se na neotřesitelné vládě krále lesa mělo něco měnit.

Předminulé století však bylo typické tím, že lidé masivně (a záměrně) stěhovali živočichy mezi kontinenty, v zájmu obohacení fauny, ale s očividnou ignorací možných následků. Řada takto převezených druhů se totiž v novém areálu začala chovat méně způsobně než doma (viz např. články o ptačích vystěhovalcích T. Grima). A to se nevyhnulo ani nám. Do své obory Kluk u Poděbrad takto dovezl kníže Hohenlohe nejen klokany z Austrálie a pštrosy z Afriky, ale i menší, zdánlivě sympatické jeleny z východní Asie – siky (Cervus nippon). Zatímco první dva druhy mohly být našim jelenům ukradení, stejně se s nástrahami českých zim nevypořádaly, jelen sika se své příležitosti chytil znamenitě. Oboru Kluk brzy následovaly další a skutečný boom nastal ve 20. a 30. letech 20. století.

Samice jelena siky zblízka, Irsko