Naše příroda, ročník 2019, číslo 3

Včely celé dny pilně obletují květy na loukách, v zahradách či sadech a pomáhají vytvářet genia loci těchto míst. V přírodě zaujímají zcela nezastupitelné místo. Jsou totiž nejvýznamnějšími opylovači kvetoucích hmyzosnubných rostlin a navíc nám poskytují cenné produkty. A tak si život bez nich už sotva umíme představit. Jenže jejich řady naší vinou kvapem řídnou a kdoví, jak dlouho tu s námi ještě vydrží.

Přijde-li řeč na včelu, každému se hned vybaví včela medonosná. Ta ale není zdaleka jedinou včelou, na niž můžeme v naší přírodě natrefit. Kolem nás poletují stovky druhů divokých včel. Některé z nich se včele medonosné vůbec nepodobají a prakticky všechny se od ní liší způsobem života i rozmnožování. Navíc o mnohých z nich většina z nás nemá nejmenší tušení. A tak si pojďme o včelích divoškách něco málo povědět. Možná, že si je nakonec zamilujete a pomůžete nám je zachránit.

Většina divokých včel žije skrytým a osamělým životem, proto jim říkáme včely samotářské neboli soliterní. Zkrátka single včely. Jsou teplomilné, proto osidlují nížiny (tj. nejteplejší místa naší vlasti). V jejich řadách najdeme včelí trpaslíky (např. ploskočelku nicotěnku nejmenší, dorůstající jen tří milimetrů, a pískorypky Microandrena spp.) stejně jako obry (např. drvodělky podobné čmelákům, dorůstající velikosti až dvou a půl centimetru). A všechny patří k významným opylovačům. Často se specializují na konkrétní druhy rostlin, podle nichž bývají i pojmenovány (např. pískorypka chrastavcová, chluponožka čekanková, pelonoska hluchavková, šedosrstka tolicová či čalounice mateřídoušková) a opylují je dokonce mnohonásobně efektivněji než včela medonosná, čehož se dnes využívá i v zemědělství umělým odchovem vybraných druhů (např. čalounic). Samotářské včely totiž, na rozdíl od včely medonosné, dokáží bez nehody opylovat květy se speciálním opylovacím mechanismem (např. tolici vojtěšku, jež je významnou pícninou, ale i jiné bobovité rostliny). Některé jsou po vzoru čmeláků vybaveny i dlouhatánskými sosáky, s nimiž snadno dosáhnou až na dno nejhlubších květních kalichů (např. pelonoska hluchavková). Jiné mají abnormálně vyvinutý pylosběrný aparát (např. chluponožky dlouhatánské sběrací kartáče na nohou) nebo dokonce umístěný na více místech (např. ploskočelky rodu Lasioglossum na nohou i na zadečku), takže unesou kvanta pylu najednou. A některé jsou zase natolik otužilé, že mohou opylovat i za špatného počasí (např. pelonoska hluchavková). Samotářské včely zastanou včelu medonosnou nejen za nevlídného počasí, ale i v době hromadného úhynu včelstev kvůli nemocem.

Trpasličí pískorypky rodu Microandrena spp. Patří k našim nejmenším divokým včelám. Několikamilimetrové drobečky v terénu sotva postřehnete (velikost srovnejte s jehnědou vrby jívy, tzv. kočičkou), stejně tak jako jejich miniaturní pískové hrady s vchody o průměru špendlíkové hlavičky.