Naše příroda, ročník 2019, číslo 6

Jistě se všichni shodneme na tom, že zahrady jsou různé. Jinak vypadá zámecká zahrada přecházející postupně anglickým parkem ve volnou krajinu, jinak městská předzahrádka s několika trsy pečlivě ošetřovaných trvalek, jinak klášterní zahrada plná léčivých bylin a úplně jiná je zahrada v satelitním městečku s bazénem plným chlorované vody a „anglickým“ trávníkem zastřiženým přesně na 2,5 cm. Jiná je i zahrada za venkovskou usedlostí, na kterou navazuje starý sad, často se stoletými hrušněmi a věkovitými lískami. A jinak vypadá i zahrada v zahrádkářské kolonii, kde se její majitelé snaží vypěstovat co nejvíce zeleniny a ovoce, aby nebyli odkázáni na produkty dovážené do supermarketů často přes polovinu světa. Výčet druhů zahrad není pochopitelně ani zdaleka úplný, ale přes všechny rozdíly mají jedno společné – kromě jejich majitelů v nich žije nepřeberné množství živých tvorů, často od lidských partnerů nenáviděných a všemi dostupnými prostředky hubených, jindy tolerovaných a v některých případech dokonce hýčkaných. Všichni bez rozdílu jsou však nesmírně zajímaví a stojí za to se s nimi seznámit blíže.

Podívejme se nejprve na zahrady, kde se člověk považuje za absolutního pána tvorstva a snaží se zahradu co nejvíce přizpůsobit svým představám. Je to snaha v podstatě marná, jak dokládá již kapitola v knize Zahradníkův rok od Karla Čapka. Pasáž o „anglickém“ trávníku stojí za to, aby byla ocitována doslovně: Znám na anglický trávník výtečný recept, jenž – podobně jako recept na worcesterskou omáčku – pochází „od anglického venkovského šlechtice”. Tomuto šlechtici pravil jeden americký miliardář: „Pane, já vám zaplatím, co chcete, když mi prozradíte, jakými prostředky se udělá tak dokonalý, tak zelený, tak hustý, tak bezvadný, tak sametový, tak stejnoměrný, tak svěží, tak nezničitelný, zkrátka tak anglický trávník, jako je ten váš.”

To máte docela prosté,” pravil na to ten anglický venkovský šlechtic. „To se musí dobře a hluboce připravit půda; musí být živná a propustná, ani kyselá, ani mastná, ani těžká, ani jalová; potom se musí dobře urovnat, aby byla jako stůl; pak zasejete travní semínko a půdu pečlivě zaválcujete; potom to denně kropíte, a když tráva vyroste, týden co týden ji posečete, posečenou vymetete košťaty a trávník zválcujete; musíte jej denně kropit, rosit, svlažovat, stříkat čili zadešťovat; a když toto budete činit tři sta let, budete mít právě tak dobrý trávník jako já.”

Z uvedeného odstavce vyplývá, že vypěstovat v našich podmínkách pravý anglický trávník je v podstatě nemožné, ať si zahradnické firmy, které prodávají travní semeno, vertikulátory, sekačky a jinou zázračnou techniku tvrdí co chtějí. Navíc lidé, kterým alespoň trochu na přírodě záleží, nazývají takovéto zahrady „zelenou pouští“. Ne bez příčiny – trávníky se v nich sekají až 50× ročně a veškerá zelená hmota, včetně hmyzu a všech dalších živočichů, kteří sem nešťastnou náhodou zabloudili, končí rozsekaná na padrť v popelnicích, nebo v lepších případech na hromadě u blízkého lesíka či na kompostu. Na takové zahradě potkáte nanejvýš naštvaného majitele, rozlíceného na žížaly (na ty dost dobře nemůže), že mu zase nadělaly na jeho pažitu hromádky „žížalinců“. Tak to pro příště zkusí alespoň s vyšší dávkou syntetického hnojiva.

.