Naše příroda, ročník 2015, číslo 6
Co dáš ptá(č)ku do zobá(č)ku?
Paní zima už usedla na trůn a vy teď možná přemýšlíte, jak se s ní vyrovnávají zimní tuláci, kterým jsme se věnovali v minulém čísle. Snad jim i přilepšujete vhodným příkrmem. Nesmíme však zapomenout ani na tvory ptačí, a proto se tentokrát zaměříme na jejich zimní starosti a také na možnosti, jak jim od nich pomoci. Někteří ptáci sice na zimu odlétají do teplých krajin, ale mnoho jich u nás zůstává. Ti pak v zasněžené krajině stěží nacházejí cokoliv do zobá(č)ku. Mnohdy jsou dokonce odkázáni pouze na lidskou pomoc, zejména pak drobní pěvci, kteří se bez pořádného nášupu nedočkají ani zítřejšího rána. Noci totiž bývají mrazivé a aby ptačí drobotina mrazu zcela nepodlehla, musí si zvýšeným příjmem potravy nastřádat dostatek tuku, který jim poslouží jako zdroj energie a tepla.
Bukáček malý, naše nejmenší volavka
Volavky jsou všeobecně rozšíření a známí ptáci. Ve světě známe 64 druhů ptáků z čeledi volavkovitých. Většina z nich žije v tropických zemích a jen několik z nich se vyskytuje i v naší přírodě.
Mšice
Mšice nás klamou svou drobností a křehkostí, přesto se jedná o velmi závažné škůdce, protože se vyskytují prakticky na všech rostlinách, ať se jedná o planě rostoucí, či hospodářsky významné druhy. Mšice nejsou zajímavé pouze z hlediska škodlivosti,také jejich možnosti reprodukce a mnoho dalších vlastností z nich činí naprosto fascinující skupinu organismů.
Kočka domácí, málo známý fenomén naší přírody
V poslední době se objevily v tisku a na internetu články, odvolávající se na americké studie koček domácích a jejich vlivu na okolní faunu. Řekněme si rovnou, že kočky z toho nevyšly právě nejlépe a soudě podle titulků v našem tisku, jmenované studie padly na úrodnou půdu i u nás. Kočky jsou pokládány za mnohem škodlivější faktor než chemizace zemědělství, dráty vysokého napětí, skleněné tabule oken a vliv silniční dopravy dohromady. Podívejme se však na „kočičí problém“ nezaujatě a zvažme, zda je třeba v podmínkách střední Evropy vyvolávat hysterii podobnými studiemi, navíc implantovanými z poněkud jiného prostředí. Pokud je nám známo, v naší republice se zatím nikdo vlivem domácích koček na místní faunu vážněji nezabýval, takže veškeré údaje uváděné v našem tisku jsou pouze subjektivní odhady (což je pochopitelně náš článek také, i když se snažíme zvážit všechna pro a proti).
Střevlík lužní
Setkávat se na polních či lesních cestách s některými z velkých střevlíků bývalo ještě v nedávné minulosti zcela běžné. Jejich dnešní početnost to ale už nijak často neumožňuje. Zvláště pak se to týká druhů obývajících nížiny a pahorkatiny, naštěstí méně těch horských. Střevlíci (u nás a na Slovensku jich nyní žije kolem třiceti druhů) totiž velmi negativně reagují na agrochemikálie (umělá hnojiva a pesticidy), jež se právě v nižších polohách používají častěji než jinde. Jako typický příklad lze uvést silné prořídnutí populací velmi známého střevlíka měděného (Carabus cancellatus), dříve druhotně rozšířeného a hojného v krajinách polí téměř celé Evropy. Někdy ale populace střevlíků zdecimují i jiné trvalé vlivy. Tak se to stalo i v případě dvou našich poddruhů střevlíka lužního, snad nejozdobnějšího středoevropského střevlíka a v oblastech jeho výskytu na českém území už kriticky ohroženého. Ve třech kategoriích ohroženosti – kriticky ohrožený, silně ohrožený a ohrožený – je u nás chráněno třináct druhů rodu Carabus.
Romantika zimních Javorníků
K pásmům hor na slovensko-moravském pomezí patří rozsáhlé pohoří Javorníky. Své návštěvníky láká krásným odlesněným hřebenem, z něhož se otevírají úžasné výhledy na rozmanitý horský svět Beskyd a Pováží. V zimě Javorníky nabízejí ideální terén pro dlouhé přejezdy na běžkách, pravidelně udržovaná strojová dvojstopa umožňuje bezproblémový pohyb ve sněhu i pěším turistům.
Lesík zvaný Opičák
Opičák! Už to jméno provokuje k různým úvahám. V úředních listinách byl tento kousek přírody na kraji Liberce sice dlouhé roky veden jako „Lesík u letiště“, ale místní mu neřeknou jinak než právě Opičák. Proč? Když jsme na Opičáku v roce 2006 začali v rámci kampaně Místo pro přírodu kupovat pozemky, tehdy dostupné informace jméno vztahovaly k vzezření lokality připomínající tropický prales. Tak se to objevilo i v prvních informačních materiálech o Opičáku. Zdá se však, že důvod bude prozaičtější – jméno je spíše odvozeno od překážkových, tedy „opičích“ drah. Názory se však rozchází v tom, zda jde o vzpomínku na zdejší vojenské cvičiště, či na dobu mnohem pozdější, kdy se již divoký les stal oblíbeným místem dětských her.
Východočeská Sahara
Elektrovody vysokého napětí jsou v souvislosti s ochranou přírody skloňovány zejména jako příčina vážných zranění (popálenin) ptáků. Přesto i tato mince má dvě strany a i v drátech táhnoucích se od obzoru k obzoru lze najít nějaké pozitivum – v současné krajině, na jednu stranu stále více zarůstající a na stranu druhou masivně zastavované, jsou totiž ochranná pásma elektrovodů vzhledem k pravidelnému vyřezávání veškerých dřevin důležitým koridorem bezlesých společenstev. Respektive, mohly by být…
„Znám křišťálovou studánku…“
Každý potok, každá řeka i ten sebevětší veletok musí někde začínat malou studánkou nebo pramínkem, vyvěrajícím na povrch ať už ve skalách, na louce pod strání nebo třeba uprostřed lesa. Tenká stružka vody si pak hledá cestu kamením, travou, vine se mezi mechovými polštáři a vytrvale směřuje do níže položených míst. Postupně se spojuje s dalšími podobnými potůčky, stále narůstá a sílí, až se časem buď sama stane mohutným vodním tokem, nebo se spojí s jiným, ještě mohutnějším, končícím svou dlouhou pouť daleko v moři.
Bludičky Pavlovských mokřadů
Taiga se chvěla vzrušením. Slabý vánek přinášel z hustého podrostu mladinké fence československého vlčáka spoustu důležitých informací o jejichž existenci jsme my dvounožci neměli sebemenší tušení. Všechna dramata, všechny romance lásky, všechno to životní hemžení, pachtění a pinožení, shon i klidná setrvání skrytých bytostí zůstávalo našim nedokonalým a ubohým lidským smyslům dokonale utajeno. Jen naše oči se pásly. A i to dostačovalo k prožívané euforii… Před námi se – jako fata morgana – zrcadlila severská tajga…
Když slimáci rozkvetou
Slimáci nepatří u většiny lidí mezi právě oblíbené živočichy. A proč taky, vždyť jsou odporně slizcí a na zahrádce všechno sežerou, jak by se dalo nejsnáze, avšak popravdě namítnout. Přesto se i u tak „odporných“ tvorů najde okamžik, který u člověka s i jen minimálním estetickým cítěním a kladným vztahem k přírodě dá na tento nelichotivý punc slimáků alespoň na chvíli zapomenout. Tímto okamžikem je čas páření.
Devon – doba velkých změn
Devon patří k těm déle trvajícím obdobím, a to v rozmezí 417 až 354 milionů let. Přestože se Gondwana (na jejímž severozápadním okraji se nachází i naše území) i menší kontinenty nalézají stále na jižní polokouli, pomalé otáčení a přesouvání tohoto superkontinentu na sever nás posouvá do rovníkové tropické oblasti. Díky tomu dochází opět ke vzrůstu teplot a mořským transgresím (zaplavování), které rozšiřují areály mělkých moří vhodných pro bohatý rozvoj života. Vzdálenosti mezi pobřežími kontinentů jsou relativně malé, a tak dochází k migraci živočichů. Díky tomu je naše fauna podobná té ze střední Asie, ale i jihovýchodní Číny nebo jihovýchodní Austrálie. V některých lokalitách pokračuje kaledonské vrásnění. Na konci devonu následuje silné ochlazení a vymírání druhů, které bývá někdy spojováno s dopadem cizího tělesa na Zemi.
Poznáváme naše hřibovité houby
V tomto díle si představíme hřib, který každý houbař „zná“, a tím je bezesporu hřib satan (Boletus satanas). Ale uvozovky jsou v tomto případě zcela na místě, protože ve většině případů to znamená, že si to houbař pouze myslí a jako satana určuje zcela jiné druhy. Skutečný hřib satan je poměrně vzácný druh, který můžeme nalézt v teplých listnatých lesích a na hrázích rybníků na vápenitém podloží. Jedná se skutečně o majestátní hřib, u něhož klobouk nezřídka dosahuje velikosti až 40 cm a vzhledem k jeho vzácnosti i jedovatosti by v žádném případě neměl být sbírán.