Naše příroda, ročník 2016, číslo 5
Pod lupou
Jistě se vám při vycházkách do přírody již také stalo, že jste narazili na živočicha tak drobného, kvítek tak malý či krystal nerostu tak nepatrný, že jste si je prostým okem nemohli pořádně prohlédnout, ať jste se snažili sebevíc. Pomoc je přitom jednoduchá a dokonce poměrně levná. Opatřete si lupu! Ne ovšem takovou, jakou používají starší lidé na čtení, ale lupu poněkud výkonnější. Jistě je vám známé rčení „vzít si někoho (popřípadě něco) pod lupu“. To je ovšem míněno obrazně a neznamená to, že si dotyční pánové či dámy člověka, o kterého mají zájem, chytí a budou ho kousek po kousku prohlížet pod lupou. Spíše si důkladně „posvítí“ na jeho praktiky – většinou nekalé – a vyvodí z toho patřičné závěry. My ovšem budeme postupovat doslovně a zkoumanou přírodninu si opravdu pod lupu dáme a případně si na ni i posvítíme, neboť mnohé lupy mají vestavěné osvětlení, které značně usnadňuje pozorování. Je ovšem dobré vědět, jak si přírodninu pod lupu vložit, jinak bývá pozorovatel často výsledky zklamán.
Pavoučí poklady našich stepí
Díky umístění České republiky téměř v srdci Evropy u nás našli domov živočichové a rostliny z nejrůznějších koutů Evropy. V Krkonošských karech přežívají druhy z posledních dob ledových, jejichž domovina je dnes na dálném severu. V Českém Švýcarsku dosud přežívají druhy pocházející z atlantského regionu. Nejvýraznější migrace však probíhala z jihu a východu – z oblasti mediteránní a panonské. Tak se u nás vyskytli pavouci, kteří na první pohled vypadají velmi exoticky.
Divočina krocená řekou 1. díl – zelená džungle
Unikátní pralesní komplexy, lužní lesy, odnepaměti vznikaly na periodicky zaplavovaných nivách. Rodná řeka jim vytvořila půdu pod nohama, vlévá jim krev do žil a neustále je krotí. O svém dětství tu po staletí mlčí přestárlí kmeti, s tvářemi drsně zvrásněnými, kterým dnes teče do bot víc než kdy předtím. Člověk je sužoval žízní a nelítostně jim srážel hlavy, dokud z krajiny téměř nezmizeli. Dnes jsou bohužel vzácným přírodním úkazem. Dochovala se nám už jenom poslední trojice rozlehlejších komplexů lužních lesů a několik střípků, roztroušených po zbytku území.
Krasec Sphenoptera antiqua
Možná jste se podivili, proč tento brouk nemá české jméno. Líbilo by se vám zúženec měďový, jak jej nazval J. Kliment v knize Čeští brouci z r. 1899? Různých nelibozvučných a češtinu až degradujících pojmenování brouků (pilohmatec vousatý, kusořitník voskový atd.) vzniklo v minulosti bezpočet. Bohudík se většina z nich neujala, a tak nejčastěji zůstalo u jmen vědeckých, jednoznačně srozumitelných na celém světě. Sphenoptera antiqua je zástupcem esteticky neobyčejně působivé skupiny krasců. Rozsáhlý rod Sphenoptera však vyniká spíše elegantně protáhlým tělem než barevností a patří mezi výrazně teplomilné brouky. V chladnější střední Evropě jsou proto jeho druhy na ústupu, dosud ale s pravidelným výskytem několika otužilých. V teplých částech Moravy je to spolu s drobnějším Sphenoptera substriata také větší S. antiqua. Jako kriticky ohrožený druh jej uvádí už vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. A podle mých zkušeností s ním bych dokonce řekl, že patří k vůbec nejohroženějším českým broukům.
Kamenné hříčky na „žulové osmě“
Slovní spojení „žulová osma“ v titulku tohoto příspěvku zní možná poněkud karbanicky, ovšem s kulovou osmou či jinými karetními listy nemá nic společného. V geologickém slangu se tak říká poměrně rozsáhlému žulovému území – krkonošsko-jizerskému masívu, který má tvar ležící číslice osmičky. Její „bachratější“ západní část vyplňují Jizerské hory, východní polovina pak náleží Krkonoším a jejich polskému podhůří.
Pěnivým Dunajcem napříč Pieninami
V zastrčeném severovýchodním koutu Slovenska se při hranici s Polskem ve stínu proslulých tatranských velikánů ukrývají úchvatné přírodní scenérie miniaturního národního parku Pieniny. Členitou krajinu bělostných vápencových útesů prořezává klikatící se řeka Dunajec, jejíž pěnivé vody související se zvýšeným obsahem rozpuštěného uhličitanu vápenatého daly pojmenování celé oblasti. K největším atrakcím Pienin patří splutí Dunajce na dřevěných pltích.
Sudslavický okruh
V předminulém čísle jsme vás zvali na Velkou Homolku u Vimperka. Návštěvu této zajímavé, avšak nevelké lokality lze dobře spojit s nedalekou naučnou stezkou Sudslavický okruh. Zatímco Homolka je co se zájmu přírodovědců i turistů týče místem poměrně novým, přírodní rezervace Opolenec, kterou Sudslavický okruh zpřístupňuje, patří naopak z obou těchto hledisek k pošumavské klasice.
Soutěžte s Malou energetickou akademií
Poznáváte rádi svět kolem sebe? Rozšiřujete si obzory k hranicím neprobádaného? Chcete zažít spoustu nových zážitků? Pokud jste si odpověděli alespoň na jednu z otázek kladně, tak se zkuste přihlásit do Malé energetické akademie (MEA).
Vlčí hlídky pomáhají a učí žít s velkými šelmami
Nejčastěji je potkáte v lese, na horách. Přitom vás nenapadne, že je můžete potkat i každý den na ulici. Můžou být vašimi kolegy v práci, nebo vašimi spolužáky. Řeč je o Vlčích hlídkách, dobrovolnících Hnutí DUHA, kteří věnují svůj čas a úsilí výzkumu a ochraně velkých šelem jako medvěda hnědého, vlka obecného a rysa ostrovida.
Záhadní pliosauři křídových moří
Na přelomu jury a křídy, před přibližně 145 miliony let, došlo k významným změnám ve složení faun mořských obratlovců. Do té doby dominantní pliosauři (Pliosauridae), skupina plesiosaurů charakteristická masivními lebkami, krátkými krky a v některých případech i gigantickými rozměry, téměř zanikli. Křídové pliosaury jsme dlouhou dobu znali teprve z hornin uložených v pozdní fázi rané křídy a rané pozdní křídy, v době před přibližně 120 až 90 miliony let. Dlouhá časová mezera v evoluční historii těchto fascinujících mořských obratlovců se postupem času zaplňovala ojedinělými nálezy. Fosilní záznam pliosaurů z rané křídy je však stále velmi nekompletní. Paleontology zabývající se mořskými plazy by přitom velmi zajímalo, co se v té době s pliosaury dělo. Křídoví pliosauři totiž s největší pravděpodobností představují samostatnou vývojovou větev, jež se od svých nejbližších příbuzných v rámci Pliosauridae odštěpila patrně ještě během pozdní jury. Co tedy o této pozoruhodné a dosud tolik záhadné evoluční větvi pliosaurů víme a proč je zajímavá i z hlediska české paleontologie?
Poznáváme naše hřibovité houby
V dnešním díle si představíme hřib, který je zvláštní zejména díky dutému třeni, ve kterém se nachází vatovitá dužnina, která na řezu jemně až intenzivně modrá. Jedná se o hřib siný (Gyroporus cyanescens), který většina houbařů asi nezná, neb se nenachází příliš často a lze jej považovat za poměrně vzácný. Roste zejména pod buky v podhorských a horských oblastech a také v písčitých borech od nížin po pahorkatiny.