Naše příroda, ročník 2019, číslo 4
U potoka I.
Původně jsme chtěli dnešní článek uvést básní některého z českých poetů, opěvujících krásu vody zurčící v potůčcích a potocích, ale nějak se nám nepovedlo žádné vhodné verše nalézt. Píseň „Holka modrooká, nesedávej u potoka ...“, zaznamenaná v 19. Století Karlem Jaromírem Erbenem se nám zdála přímo kontraproduktivní, protože bychom chtěli k potokům přilákat co nejvíce zájemců o přírodu, včetně dívek s modrýma očima, a ne je odrazovat. A tak na úvod snad jen několik řádek z Vrbové píšťalky Jaroslava Seiferta:
Jak to chodí u mravenců
Mravenci žijí svým vlastním životem, o kterém toho víme pramálo. V rámci kolonie spolu neustále komunikují a spolupracují, ale sousedské vztahy nemívají růžové. Na pozoru se musejí mít nejen před sousedy a predátory, ale i před nájemníky.
Duby v naší krajině
Duby známe jako statné stromy s rozložitou a nepravidelnou korunou. Nejznámější je dub letní (Quercus robur) a dub zimní (Quercus petraea). Dále u nás rostou i vzácnější druhy, jako je dub červený, cer, bahenní a šipák. Některé z nich najdeme i v porostech, jiné se pěstují v parcích. V celé Evropě je původních okolo 23 druhů dubů, z nichž většina roste ve Středomoří.
Opeření vystěhovalci: kos černý
V předešlých dílech seriálu nezbývalo než si povzdechnout nad často omezenými či úplně chybějícími informacemi o životě některých ptačích vetřelců. Vědci až donedávna téměř vůbec nevyužívali ohromný potenciál ptačích invazí – obor ptačí invazní biologie se začal masivně rozvíjet až v posledních desetiletích (to nakonec platí i pro celý obor invazní biologie, nejen té ptačí). I přes velký nárůst počtu studií na toto téma jsou možnosti využité stále jen okrajově. Výjimky spočítáme mezi našimi ptačími druhy na pověstných prstech jedné ruky. Shodou okolností mezi ně patří druh důvěrně známý každému malému dítěti, ať už si hraje na vesnickém pískovišti, nebo dovádí v městském parku: kos černý je totiž jedním z nejlépe probádaných invazních druhů ptáků na světě.
Příběh rašeliništního žluťáska
Jako tam – tam zní nad šumavským krajem a nejen tam příběh žluťáska borůvkového (Colias palaeno). Středověký člověk na Šumavě postupně objevuje využití rašeliny, které se od pradávna bál a rašeliništím se více či méně vyhýbal. Rašelinu objevuje nejen pro stlaní pod svá dobytčata, ale hlavně na topení. Teprve později přijde na chuť jejím léčivým účinkům nebo jen chuti v destilátu. Žluťáskovi se kupodivu začne dařit. Častěji je vidět na přepásaných okrajích rašelinišť, kde jeho housenky žerou vlochyni (brusnici) bahenní (Vaccinium uliginossum). Na hřebenech Šumavy stále funguje díky rozvolňování lesa (např. větrem a kůrovcem). Posledních sto let se však podmínky zásadně začnou měnit. Rašelinu již „jen“ místně neborkujeme, ale zpracováváme rovnou a rychle celá rašeliniště, která nám zde vznikala i 9000 let. Větry a ani kůrovce, přirozené pohromy, které nám na hřebenech dělají „místo“, nemáme rádi, neboť máme pocit, že nám příroda pořád „něco“ bere. Také již extenzivně v krajině nepaseme, louky dokonce nekosíme, krajinu vysidlujeme a nebo raději pořádně intenzifi kujeme. K tomu využijeme plošné meliorace, výsadby smrku a další „novinky“. Pokud krajinu znovu osidlujeme, již ji nepotřebujeme pro udržení jejího potenciálu pro naši obživu, ale jako prostor k rekreaci a generování zisku. Krajina nám zarůstá nebo se mění v sídliště. Žluťásek vymírá.
Pichlavý noční tulák
Ježek je malý výtržník, kterého na nočních pochůzkách za potravou sotva uvidíte. Zato rámusu nadělá až běda. Ale když ho přece jen přistihnete v akci, na šramocení a funění, jež vás právě vyhnalo z postele ven, úplně zapomenete. Zůstanete totiž v úžasu nad neobvyklou noční podívanou.
Nízké Beskydy
Hledáte-li opravdové nedotčené pustiny a oázy nekonečného klidu, pak není nic jednoduššího než zaměřit svou pozornost na téměř neznámé Nízké Beskydy. Rozkládají se v nejnižším místě karpatského horského oblouku při slovensko-polské hranici a jsou asi ze všech Beskyd nejméně navštěvované. Zvláště polská část (Beskid Niski) je doslova jako stvořená pro mnohadenní toulání opuštěnou krajinou, kde dlouhé kilometry údolí mezi horami propojují jen nezpevněné cesty s brody přes potoky a říčky. Pro milovníky přírody doslova ráj na Zemi!
Dřevěná varta nad průlomem Hronu
Slovenský Hron si u nás získal sympatie hlavně mezi vodáky. Přesně v místech, kde se za Žiarem nad Hronom jeho tok dlouhým úsekem probíjí skrze masy vulkanických hor, leží někdejší bohaté hornické město Nová Baňa.
Za netopýry na Sluňákov
Bojíte se netopýrů? Není proč! Tajemní sice jsou, ale nebezpeční ne. Naopak jsou neuvěřitelně roztomilí a zajímaví! Přijďte se o tom přesvědčit třeba k nám na Sluňákov
Srnčí říje očima fotografa
Každoročně se těším na konec července a zejména začátek srpna kdy u nás probíhá srnčí říje. Srnci začínají honit srny, vytvářejí se stabilní páry. Srnčí zvěř je méně opatrná, častěji opouští kryt a lze se k ní přiblížit na kratší vzdálenost. Další možností, jak se k srnčí zvěři dostat blízko, je vábení, napodobení hlasu říjné srny, ale například i srnčete.
Vzácní hosté na dlouhých nohách
Soustava Mutěnických a dál k jihu Hodonínských rybníků na říčce Kyjovce vytváří malou oázu divočiny v hustě osídlené oblasti jižní Moravy. Když přijedete v pravou chvíli, provázet vás bude nepřetržitý zvuk orchestru mnoha stovek ptačích hrdel. V posledních letech sem jezdí za vodním ptactvem ornitologové a milovníci přírody z celé republiky. I ten, kdo se v oboru příliš neorientuje, zůstane v úžasu nad množstvím vodních ptáků, kteří se sem slétávají.
Volná stezka
Volskou stezkou se po staletí nazývala trasa, kterou byl každoročně přeháněn dobytek z oblasti Krakovska na trhy v sídle mocnářství. Nelze si ji představit jako nějakou cestu nebo silnici. Šlo o poměrně široký koridor, kterým byl dobytek hnán. Koridor byl doplněn místy k napájení skotu, k přespání honáků… Právě v Poohří se v terénu zachovalo mnoho pozůstatků této historické trasy a její infrastruktury. Staré úvozy, napajedla, zbytky pastevního lesa. Paměť krajiny, a zároveň zajímavé kousky přírody.
Houby nejen do košíku
Houby nejsou ani živočichové, ani rostliny. Jsou zvláštní říší živých organismů. A jsou opravdu zvláštní! Pojďme se na to dnes společně trochu podívat. Myslíte si, že houby celkem dobře znáte? Tak to jste docela na omylu. Většina z nich dodnes není ani vědci popsaná – prý zatím jen 7 %! Přesně se to tedy neví, ale odhaduje se, že je jich na světě 6krát více než druhů rostlin. Najdeme je všude – na souši, ve vodě, na zemi, pod zemí, ve výšce stromů, ale často také ukryté uvnitř jiných živých organismů…